Taková ta večerní depresivní chvilka.

1. září 2018 v 20:28 | Imogen |  Myšlenkovo.
Už je to tady zase, ten pocit jako by mi někdo opakovaně vrážel ostří do břicha a to všechno uvnitř se tak uvolňovalo a padalo dolů. Jako bych se měla celá rozpadnout na kusy.
Přemýšlím nad ní a tím jak bych na tom byla, kdybych ji to neřekla, kdybych ji "neopustila". Ničilo by mě to ještě víc?
Nedokážu si představit život s ní, stejně jako bez ní. Připadám si, že moje existence nemá smysl pokud to není někdo na koho se můžu upnout. Někdo koho budu brát jako svůj vzor, někdo další kdo mě zklame, jelikož tak je to vždy.
Vždy si někoho vyhlédnu, sblížím se s ním a následně prozřu, zahlédnu jenom letmo všechny ty chyby a ze strachu uteču. Protože taková jsem, mám strach z nedokonalosti, mám strach z toho že mě bude pomlouvat, smát se mi, že se mě bude dotýkat ačkoliv si to nebudu přát. Že se to vše bude opakovat.
Nechci to už znovu zažít, raději budu navždy sama - to si říkám vždy když mi je fajn, když jsem spokojená.
Potom ale zase přijde tenhle stav, když jsem sama doma a nikdo o mě nestojí, nikdo mi nepíše ani mě nehledá. Najednou si uvědomím jak prázdná a ubíjející ta samota umí být a vše je v háji.
Nikoho nezajímám, neumím nic, jsem tu jenom kvůli rodině, až tu nebudou, odejdu taky. To vím jistě, protože pochybuju že by mě kdykoliv někdo kromě nich mohl potřebovat. Jsou jediný pevný bod v nicotě, prkno v širém oceánu, které mě sice drží naživu ale zároveň stále vystavuje nebezpečí.
Přesně tak bych to popsala. Milují mě a já miluju je, to je jediná věc kterou jsem si jistá a vím že to není láska ryzí, ale ta navyklá. Ne že bychom se milovali, protože si rozumíme, jsme na sebe zvyklí. Odloučení bychom nezvládli.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama