Co dělat, když to tak letí?

11. srpna 2018 v 0:00 | Imogen |  Vzpomínkovo.
Maturita. Jako student chodící na učňák jsem měla od tohohle tématu dost dlouhou dobu klid
Tři roky klidu se ale pomalu blíží ke konci a moje věčně starostlivá mamka s nadšením skupuje všechny seznamy škol co se dají vůbec sehnat. Navštěvuje semnou burzy a bere si letáčky které ji určitě budou k ničemu a snaží se nějak překousnout fakt, že její dcera jde na obor s maturitou až v 18 letech, zatímco v té době její zdaleka chytřejší a nadanější neteř již dávno přemýšlela co po maturitě. Aneb jaká vysoká bude nejlepší.a mohla jsem se tak utápět v depresích, hrách, knihách, papírech a seriálech. Mohla jsem přijít domů a ani nepomyslet nad školou, protože byla tak zatraceně jednoduchá a primitivní. Protože učitelka celou hodinu místo českého jazyka vysvětlovala proč se na dopis píše doručovací adresa, přičemž na ní žačky jiného oboru upíraly oči jako by jim právě odhalila sedmý div světa.
Hádám se už smířila s faktem, že tak vysoko já opravdu nemířím a že budu šťastná i pokud prolezu u závěreček. Ovšem její nadšení se po tolika měsících už stává tak otravným a nervy drásajícím, že se mi chce brečet. Přihlášky už mají skoro všichni poslané a já stále ani nevím jestli dám ten učňák, natož něco dalšího. Uvnitř doufám v nástavbové studium, ale čtyřleté obory jsou mi neustále tak razantně podstrkované pod nos, že ani nemám šanci.
Ale přiznejme si, že škola se lépe zvládá, když člověk ví že trvá jenom dva roky, na místo čtyř.
Navíc když už jsem si tři odseděla v tomto pajzlu. Sedm let je až moc. Pět zvládnu.
Občas se mi zdá, že si ani neuvědomuje kolik snů, plánů a nápadů vůbec mám. Ano mami, je hezké že bych potom mohla pracovat v Zoo, ale já chci hned po škole jít makat do ciziny. A nejlépe než mi bude třicet, protože ti musím ještě zajistit vnoučata.
Zkrátka je toho moc. Představa že v následujících dvanácti letech mám stihnout dodělat školu, najít si slušnou práci, slušného partnera a počít slušné děti mě děsí a upřímně ani nijak moc neláká, přesto jak idylicky to zní. A vím že to není žádná moje povinnost, ale chci se alespoň jednou vyrovnat v jejích očí neteři.
Spíš než tamto mě ale spíš děsí to vše co chci stihnout do dvanácti let já osobně.
Chtěla bych notnou chvíli pracovat v cizí zemi a zlepšit si angličtinu, vytvořit hru, jet do Anglie (ano, vím jaký mainstream to je, ale potřebuju alespoň jednou vidět tu kupu herců co tak pravidelně stalkruju na tumblru), dostat se na koncerty Coldplay, Eminema, Red hotů, Green Day, Mother Mother, Walking on cars a mnoho dalších. Chtěla bych zažít něco úžasného, krásného, nebezpečného, od všeho něco. Chtěla bych vidět místa kde se natáčel B99, protože ten seriál mi už nejednou zachránil den a neznám lepší sitcom.
Chtěla bych pomoct někomu kdo přišel o dítě, někomu kdo si prošel strastmi války, někomu kdo byl nějak zraněný, někomu kdo je součástí menšiny, někomu kdo nemá nikoho, někomu kdo myslí že nemá nikoho.
Chci rozdávat radost, chci pomáhat, chci se cítit užitečná.
Ale jsou tyhle moje přání důležitější než přání ženy co mi dala život?
Ze 7.1.2018
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama