Prostě si dupni.

30. července 2018 v 15:36 | Imogen |  Z pracovního deníku.
Další článek na téma té mé nové brigády, jej! Ne, původně jsem ani nečekala, že ještě bude o čem psát na tohle téma. Už jsem se zaběhla, vše dělám tak nějak automaticky, probulím kvůli neštěstí ostatních jenom další druhý den, takže docela pokroky.
Vše to šlo i poměrně krásně, lidi jsou fajn, šéf mi dluží prachy, furt jsou problémy s mou smlouvou, takže tam možná ani nemakám, zkrátka se to vše vyvíjí lépe než jsem čekala.
Teda do dneška. Nebudu hrotit to, že včera a předevčírem všichni uživatelé našich služeb připadli na mě, protože si ostatní udělali hezký víkend, to je mi jedno. Zvládla jsem to, jdeme dál, alespoň budou prachy.
Dnes jsem měla mít extra klidný den, jenom jedna paní s tím že tam budu pár hodin, potom dvě hoďky pauza a dalších pár hodin. Těšila jsem se, protože jsem u ní měla být i poprvé a ty seznamování jsou vždy hrozně fajn, člověk si má s těmi lidmi ještě o čem povídat a všechno je to takové zajímavé.
Zajímavé to tedy bylo, ale rozhodně jinak než jsem doufala.
Už když mě vedli k tomu jejímu bydlení, varovali mě...

Ona měla autonehodu a tak to teď nese docela špatně. Tak jasný, to chápu. Ignoruj ji, kdyby měla nějaký kecy, jo?

Nebo...

Ona je fajn, ale protivná. Často nadává lidem na ulici.

Nesmíš řešit to jaký je mezi vámi věkový rozdíl, prostě si dupni.

Ehem. Takže zaprvé, jsem náctiletá, malá holka co se rozbulí i když se na ni někdo jenom křivě podívá, protože prostě nesnáším konflikty a všechny tyhle věci moc dobře, mám z toho tak nějak strach, nechápu se. Samozřejmě před nimi jsem ale hrála silnou ženu a nad vším jenom mávla rukou s tím že to chápu a zvládnu. Jak zlá by koneckonců ta paní mohla být?
No, to jsem si ani nedokázala představit a nedokážu to zde ani popsat, protože se toho za těch pár hodin událo tolik a já už proronila tolik slz, že fakt nevím.
Vím, že jsem se s ní seznámila poměrně přátelsky, že jsem ji upozornila na to, že jsem sice ještě začátečník, ale dám do toho vše. Ale potom už tu jsou jenom záblesky toho jak do mě rejpe nebo nadává.
První jsem si vyslechla jak by mě nejraději praštila časopisem přes hlavu za to jak se omlouvám, protože mi to stejně nevěří, omlouvám se prý až moc často. S tím souhlasím a dokonce jsem ji to i řekla, ale to vyvolalo jenom další vlnu.
Později se mě zeptala zda-li něco vůbec umím, když furt jenom říkám, že ne. Na obranu jsem odpověděla něco ve stylu: ,,jo, ale ne v tomhle odvětví". A následně vyjmenovala pár svých koníčků, včetně třeba malování a dalších těchto základních věcí.
Ihned spustila s až povýšeným tónem: ,,a tím se uživíš?" Pochopila jsem proč se ptá, dělala si ze mě prdel a chápu i proč byla tak moc nepříjemná, ale znám hromadu lidí co jsou na tom i hůř jak ona a nikdy by se na takovou úroveň nesnížili, aby si z někoho takhle utahovali. Vím, že je hnusné takhle porovnávat, sama to nemám ráda, ale ani nemám teď jinou možnost.
Odpověděla jsem ji ihned, že to ani nemám v plánu, takže se spustilo rejpání do mého vzdělání a následně...Hygieny. Protože mi začaly téct slzy, pro ni to byla rýma nebo jiná vysoce nakažlivá nemoc. Nehrotila bych to, kdybych nevěděla jak velký úchyl na hygienu jsem. Do háje ženská, po každé kravině si tu před tebou desinfikuju ruce, asi bych sem nelezla kdybych byla nemocná.
Ke konci už jsem se tak nějak smířila s tím, že mě nenávidí a nejspíš za to může to jak jsem otravná, kupodivu jsem ani nebrečela, prostě jsem už na popáté přerovnávala její faktury (stále s tím nebyla spokojená), vyslechla si jak jiné pečovatelky by to měly rychleji, ale já jsem nová tak mi to trvá. (Možná kdyby mi dala trochu volnosti, taky by to bylo rychleji.) A poté si šla sednout sepsat co jsem za ten den udělala do výkazu.
A nedopsala to, protože v posledních deseti minutách se spustila taková lavina, že jsem to už nezvládla.
Náhle začala ječet, že nic nestíhá, že je tu pro ni manžel, že to nemám psát, ale už jít, že mám pohnout, že ona se nerada stresuje tak ať zklidním. A to vše ze sebe vybalila v takové rychlosti, že jsem ani nestihla ty výkazy uklidit, natož ji s něčím pomoct.
Obleč mě. Ne, běž mu otevřít. Ale mě musíš obléct. Ať jde nahoru, ne ať zůstane dole. Dopiš to. Ne, kašli na to.
A tak jsem co nejdřív vyběhla z toho bytu a jakmile jsem byla o pár schodů dál, už jsem řvala jako dlouho ne. Nedokážu popsat jakým tónem mluvila, co vše říkala, ani popsat všechny své pocity. Jenom jsem ráda, že už jsem doma a večer k ní jdu nakonec jen na hodinu.
Navíc, doteď jsem měla štěstí, byla jen otázka času kdy si vyberu i trochu té smůly.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Žiju. Žiju. | 5. srpna 2018 v 8:40 | Reagovat

Paní mi připomíná mou sousedku - jedovatá stará bába, která nedokáže vypustit ani trochu vlídného slova. Když mě potká, volá na mě, že lidskej odpad a feťáčka, jenom kvůli tomu, že si barvím vlasy na modro.
Já ji ale neberu vážně. Senioři jsou vlastně jako malé děti.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama