Nenávist až do samotného konce.

18. července 2018 v 2:51 | Imogen |  Myšlenkovo.
Nějak si stále neuvědomuji, že už je to skoro půl roku co můj alkoholický, mladý, rozvedený, nešťastný strejda opustil tenhle svět a nechal po sobě jenom jedno psychicky zničené dítě. Čas letí nehorázně rychle, čím jsem starší tím rychleji a čím dál víc okamžiků mi proklouzává prsty, takže je nestíhám ani chytit natož si prohlédnout a užít.
Všechny ty záblesky, tak odlišné, plné radosti a žalu, střídající se a zároveň propojující, připadám si jako bych byla po nějaké těžké noci a nemohla si vybavit kolik sklenek té irské jsem si vlastně dala. Všechno je to strašně zamlžené.
Snažím si vzpomenout na chvíli kdy to všechno začalo, kdy jsem se dozvěděla že pije, že je nešťastný.
Možná mi to řekla mamka, nebo jeho dcera. Mám vůbec právo nazívat ho alkoholikem, když jsem ho nikdy neviděla s flaškou a dělá mi problém u lidí rozpoznat jestli jsou opilí nebo jenom rozladění, či prostě...šťastní?
Neznala jsem ho dostatečně na to, abych o něm mohla mluvit špatně. Abych mohla soudit. Náš vztah skončil už ve chvíli, kdy řekl že mě nemá rád své dceři, co mi to potom vyzradila. To mi bylo kolem třinácti, od té doby jsem s ním pořádně nepromluvila. Jenom pozdravy, nic víc.
Pamatuju jak jsem kvůli němu šla na policii, nechápala jsem pořádně proč - teď už to chápu - ale rozhodla jsem se, že o něm nebudu říkat nic co nemám podložený. Že se nenechám ovlivnit tím špatným vztahem mezi námi, budu lepší jak on. A tak jediné co se ode mě dozvěděli, bylo že je nešťastný. Že má podle mě deprese a tím jak ho všichni - včetně mě - odkopli se noří jenom víc do té propasti.
Byla jsem nejspíš jediná co se ani jednou nevyjádřila k jeho problému s pitím a nemluvila špatně jenom o něm, ale i ostatních.
Kdo ví, kde je chyba. Možná si oni nejsou schopni přiznat, že jeho stav a smrt mají také z části na svých dlaních, nebo jsem já až moc vztahovačná.
Pomalu se připravuju na poslední rozloučení. Neměl pohřeb, prý by tam nikdo nepřišel, protože neměl kamarády. Co na tom, že oni by ale nepřišli. Já bych přišla, dala bych cokoliv za rozloučení, za možnost omluvit se mu. Navíc, každý by měl mít pohřeb.
A ti co se utrápili k smrti a umřeli sami, ti si je zaslouží dvakrát tolik.
Připadám si špatná, za to že ho hájím. Za to že je i sebe kvůli němu obviňuju, házím tu vinu všude kolem. Vím že nebyl dobrý člověk. Ale byl to důvod k tomu všemu? Ke vší té nenávisti? Možná v něm jenom vidím sebe.

,,Určitě budu brečet." ,,Fakt? Kvůli němu? Já se bojím, že právě neuroním ani slzu." ,,Vždyť to byl tvůj bratr."

Když jsem po té době konečně mamce řekla to, co si o tom všem doopravdy myslím. To že díky nám je teď pod drnem, málem mě na místě zabila. Přemýšlím nad tím, jestli je vůbec možné aby někdo někoho tak moc nenáviděl, natož někoho ze své rodiny. Svého sourozence, člověka s kterým byl už od mala.
Možná je to špatně, ale chápu ho. Protože osobně bych rozhodně nezvládla rozvod, nenávist ze strany sourozenců a přítelkyni psychopatku. Už ten rozvod by mě tak složil, že bych si to nejspíš i chtěla hodit a tom jsem opravdu dost proti sebevraždě jako takové.
Vzpomínám na chvíle kdy jsem sama byla opilá a jak šťastná jsem vždy byla, nedivím se mu. Je to krásný bezstarostný pocit a věřím, že kdybych měla o něco víc peněz (a kdyby mi o to něco víc chutnalo), taky bych to už do sebe házela po láhvích, jenom abych se nemusela cítit tak děsně.
A taky přemýšlím nad tím jak by se zachovala moje sestra. Snažila by se mi pomoct? Vykašlala by se na mě? Odhodila?
Mamka říkala, že si za to mohl sám, že měl všechno a i tak si toho nevážil a odkopl všechny okolo. Že to bylo zasloužené, že to byl hajzl, že za něj ty slzy nestojí.
Ale podle mě si to jenom bojí přiznat. Nadává na něj, že si nikdy nepřiznal svůj zlozvyk, přitom sama nikdy nepřijme fakt, že svého malého brášku vlastně nechala utrápit až k smrti.
A vím, že je to ode mě hnusné. Ale stejně jako za to může ona, tak i všichni ostatní, včetně mě. Obvzlášť mě, jelikož jsem si to uvědomovala a i tak jsem se nikdy na nic víc nezmohla.
I tak jsem ho nechala tam samotného, nebyla jsem o nic lepší než on, nikdo z nás nebyl.
Myslení si, že druhý nemůže mít narozdíl od nás problémy a nemůže se trápit, mi totiž zní stejně sobecky jako to všechno co mi o něm napovídali.
Děkuju za možnost ventilace toho všeho, přeji hezký zbytek dne a doufám, že tu pro Vás vždy bude někdo kdo vás podrží.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 StrYke StrYke | E-mail | Web | 20. července 2018 v 7:58 | Reagovat

Neznám detaily toho příběhu, ale tvé články se čtou dobře. Nedávej si za vinu nic, stejně bys nejspíš nic neovlivnila, jestli se trápil

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama