Kéž by přišlo slunce.

15. července 2018 v 10:30 | Imogen |  Z pracovního deníku.

Jak perfetkní téma k mé momentální situaci, aneb...
Konečně mám za sebou zácvik a již normálně pracuji jako pečovatelka. Tyto zácvikové dny byly poměrně náročné, o tom žádná. Obvzlášť včerejšek.
V pátek večer mi přišel email od šéfa s názvem "směny na sobotu a neděly". Málem jsem v tu chvíli upřímně oslepla.
Koukla jsem se tedy na ty směny a ze začátku to brala i docela optimisticky. Můj první plnohodnotný den a nejenom, že jsem začínala až od osmé hodiny, ale dokonce měla od desíti do čtyř pauzu, co víc si přát? Vše zkrátka vypadalo (až na nadpis) skvěle. Nastavila jsem si tedy budík a ráno před osmou vyrazila k první paní - budeme ji říkat třeba paní F.
Paní F je ležící, poměrně nepříjemná (což chápu, taky bych na jejím místě byla), poměrně malá a velice tichá. Mé vyptávání na spánek a to jak se dnes má raději vůbec nereagovala a ať jsem se na ní zubila sebevíc, koutky ji necukly ani trochu, ihned jsem tudíž tohle vzdala a pustila se do snídaně.
Řeknu vám, ta rána jsou docela v pohodě, většinou všem jenom uděláte jídlo, přebalíte, umyjete nebo převléknete, žádné velké cavyky. A v sobotu je to ještě větší pohoda, protože v sobotu se nikdo nemyje, od toho je pondělí. Ovšem najít v těch jejich bytech nůž, máslo nebo cukr, to je boj. Oni sami to tam neznají, protože jediný kdo se v tom přehrabuje jsou jejich děti (pokud nějaké mají) nebo ostatní pečovatelky a tak jste zkrátka odkázani na sebe a jak největší trotlové se tam musíte přehrabovat všude možně. Zkrátka perfektní, miluju prohrabavání cizích bytů, obvzlášť před očima majitele, jo to je pošušňáníčko.
Cukr jsem nenašla, za to jsem na záchodě objevila kýbel s nakládanou šlupkou od banánu.
Další bod zlomu bylo krmení, já prostě nevím ale zdá se mi že ti lidi doslova trpí když přijdu na scénu a musím jim něco začít rvát do pusy. Připadám si přitom vždy tak hrubě a uspěchaně, že se neustále vyptávám jestli je to v pohodě, až jim z toho musí ta hlava explodovat. V případě paní F, ale velice dobře poznám kdy už je toho dost, jelikož její výraz mluví vždy za vše.
Po paní F jsem měla hned další na druhé straně města, takže jsem se během chvilky zpotila a měla zpoždění minimálně patnáct minut. Ovšem bez auta a kola je trochu nemožné končit u jedné osoby ve třicet a ve stejnou dobu začínat u druhé, navíc když jsou tak daleko od sebe.
Paní s velice vzteklým psem jsem v rychlosti nakapala do očí, dvacetkrát se ujistila, že kvůli mě ještě víc neoslepla. Převlékla ji, přebalila, připravila snídaní a poklidila v bytě, až na kapky zkrátka krásně pokecané lehárko.
Říkám vám, já jsem byla vždy poměrně tiché stvoření, takové dost ukecané ale tiché. Neuměla jsem ječet.
Teď bych se mohla měřit s profesionálními moderátory nějakých sportovních utkání, protože to jaký ječák jsem si tu za tu chvíli vytvořila snad ani není možné.
S ještě větším spožděním jsem běžela k poslední paní a z mé velké pauzy náhle byla o čtvrtku menší a pot ze mě tekl proudem, jelikož byla zase co nejdál to šlo. Kvůli jejím potížím s udržením moči to navíc bylo o dost delší než jsem čekala.

Lehce jsem se dotýkala jejího ramene aby věděla, že ji kdyžtak chytím pokud upadne a zatímco se ona pomaloučku sunula dál, začala jsem ji chválit malé psí sošky vystavené na poličce. ,,Mám jich přes sto-padesát!" ,,To jste dobrá, taková sbírka." Poznamenala jsem uznale, jelikož jsem sama u ničeho nikdy tak dlouho nevydržela. ,,Asi vás už štvu, že?" Zeptala se zničeně. ,,Ne, sem budu určitě chodit ráda, jste fajn." ,,Já už to nezvládám, tohle není život." Udělala další nepatrný krok. ,,Už jenom čekám až bude místo v Žluťáku."

Jsem neskutečná cíťa, takže jsem cestu domů prořvala jelikož paní je jinak jedna z nejhodnějších a nejmilejších co jsem dosavad potkala.
Další byl jeden velice zapomnětlivý pán.

,,Pojede semnou, možná tam zůstanu, tak chce být kdyžtak u toho." Řekla paní se slzami na krajíčku, pán kvůli kterýmu chodím skrz paměť mezitím seděl mlčky na pohovce. ,,To chápu. Takže se nejspíš uvidíme až za týden, jedu pryč." ,,Tak to si nejspíš i povídáme naposled." Koukla jsem na ni trošku nechápavě a začala si sama uvědomovat, že se mi do očí hrnou slzy. ,,Nebudu asi moct hýbat jazykem, horší se to."

V tu chvíli mi už tekla jedna slza za druhou a tak jsem ji jenom řekla jak moc ji držím palce a že na oba budu na dovolené myslet jenom v dobrém, aby to dopadlo dobře.

,,To je moje druhá žena, ta první taky umřela na rakovinu." Řekl pán jakmile jeho manželka odešla se připravit. Nevěděl, že tohle mi říkal už před deseti minutami.

A od čtyř poté přišla nekonečná řada běhání mezi paní F a další ležící, která za každou cenu nechtěla spolupracovat ani při přebalování.

Nakláním se k paní a už zkušeně ji do ucha řvu, ,,teď se mi prosím zkuste natočit na levou stranu, potřebuju vám sundat plenu." Místo nějaké akce se ale ozývá jenom hlasité: ,,si semnou dělejte co chcete!" A v tu chvíli paní zavírá oči a všechna komunikace končí. Celá zkoprnělá na ni zírám. To snad nemyslí vážně? Pomyslím si, vždy spolupracuje a teď si najednou postaví hlavu. Na druhou stranu vím, že tu nemá cenu to na ni jakkoliv jinak zkoušet a tak se zapřu o stěnu a začnu ji i s jejími 100 kg zvedat. Nejde to, oči už mám zase oteklé od slz a se svou mizernou silou ji neotočím ani na bok. Natož abych ji při držení ještě přebalila, umyla a namazala. Pustím ji a ihned volám šéfovi, snažíc se znít co nejvíc v pohodě a profesionálně. ,,Nevím co dělat." ,,Jestli vám odmítá s tím pomoct, tak to nedělejte a běžte." ,,Ale ona potřebuje přebalit." ,,Ta co jde po vás to udělá." ,,Ale to v tom bude až do rána." ,,Hele, já o tom vím, tak běžte."

Vysvětlete mi, jak někdo kdo řídí pečovatelskou službu, může být tak děsně bezohledný? Přijel ještě před její dům aby si od e mě vzal klíče a výkazy. A kvůli své lenosti ani nebyl schopný mi ji jít na chvíli natočit, abych ji přebalila a mohla v klidu jít spát.
Když to všechno sečtu a i ty pochyby ze strany mamky, aneb ,,já nevím jestli to vzládneš, víš jaká jsi když někdo zvrací, tam to bude horší". Tak šlo o jeden z nejhorších dní mého života, už ani nepamatuju kdy jsem naposledy uronila tolik slz a když jsem kolem desáté šla od paní F, měla jsem chuť si hlavu rozmlátit o nejbližší sloup, jak od toho řvaní bolela. Později jsem si uvědomila, že už brečím i při přípravě snídaně a to jsem ji dělala správně. Pochybovala jsem o každé své činnosti a stále si představovala jak horší to ještě může být.
Usínala jsem s pocitem, že ti lidi jsou na tom špatně kvůli mě, že jsem se o ně postarala špatně, že jsem je pořádně nepodpořila.
Ale teď? Mám za sebou další tři lidi. A jsem v pohodě, všechno je to v pohodě, už to není tak těžké.
Začátky jsou vždy těžké, nejisté a náročné po fyzické a psychické stránce. O to víc když je den sám o sobě prostě špatný.
A tak doufám, že všichni co teď taky někde začínají se tomuhle stresování co nejvíc vyhnou a všechno to budou zvládat jak nejlépe to jenom jde.
Mějte se hezky a děkuji za pozornost.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 padesatka padesatka | E-mail | Web | 15. července 2018 v 11:32 | Reagovat

Vybrala sis opravdu moc náročnou práci.
Smekám. V článku máš pár chyb, to je škoda. Píše se : se mnou. Zvlášť.

2 padesatka padesatka | E-mail | Web | 15. července 2018 v 11:39 | Reagovat

Brigáda. Už jsem se zorientovala..:)

3 Zlomenymec Zlomenymec | E-mail | Web | 15. července 2018 v 17:31 | Reagovat

Ježiš, to je fakt silnej článek :( Držím palce, ať to všechno ustojíš!

4 masterofexceptions masterofexceptions | E-mail | Web | 18. července 2018 v 11:54 | Reagovat

Drž se!

5 Imogen Imogen | 21. července 2018 v 10:48 | Reagovat

[1]: Ah, děkuji za upozornění! Gramatika je stále pro mě místy boj :D

[3]:

[4]: Děkuji za podporu :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama