Strasti vlezlého učně.

26. června 2018 v 10:20 | Imogen |  Vzpomínkovo.

Maturanti mohou říkat cokoliv, ale určitě si cestou k tomu cennému papíru neprošli tím čím my, učňákem políbení.
Teď samozřejmě nenaznačuji, že to máme nějak těžké, na to moc dobře vím jak je školství v téhle republice postavené. Jde mi spíš o to ostatní než probíranou látku. Od kolektivu ve třídě až po všechno co během těch tří let lehne popelem.
Samozřejmě ani nepopírám že i v maturitních ročnících je to záhul skrz kolektiv, ale abych vás uvedla do situace a pomalu vám ukázala ten rozdíl...
Hned z kraje, nejsem šprt. Ovšem když jsem přišla do mé učňovské třídy, rázem to slovo nabralo trochu jiný význam a ta propast mezi šprtem a "normálním" studentem se stala o dost větší. Byla tak velká, že i já která byla líná se učit i na závěrečné zkoušky, jsem byla považovaná za toho "chytrého" a "pylného" studenta.
Chápu, že tohle může znít dost divně, ale už k věci.
Z mé třídy, nikdo doopravdy netoužil po nějakém papíru, který mu zajistí alespoň 16 tisíc měsíčně. Každý neustále kolem sebe rozséval to, jak se mu bude dařit až v osmnácti vypadne a se základkou půjde do fabriky. Jak roztomilé, říkala jsem si pokaždé, když se jim na tváři objevil ten zasněný výraz. Ale což, jejich volba, mě je to jedno.
Teda bylo, dokud jsem nezjistila, že takhle tam smýšlí naprosto každý a téměř každý druhý tam je proti své vůli - kvůli rodičům.
A v tomhle smýšlení se nesly i celé tři roky. Ve třídě nás začínalo jedenáct a u zkoušek jsme byli jenom čtyři. (Tak velký počet jsem upřímně ani nečekala.) Postupem času polovina odpadla a každý den se řešilo na odborných hodinách s třídní jenom to jak na nic to tu na světě je a jak rychle všichni vypadneme.
S třídní jsem si dost rozuměla. I s mistrovou. A angličtinářkou, češtinářkou, učitelkou chemie, učitelkou matematiky a fyziky, třídním učitelem Nástrojářů, školníkem,... Vlastně si nepamatuju učitele se kterým bych si nesedla, za to lidí mého věku tam pár bylo. Několikrát jsem si pobrečela, když se semnou má těžce cholerická kamarádka na týden nebavila, kvůli tomu že její přítel byl hajzl. (Taky mi to nedává smysl.) Nebo protože mě druhá spolužačka nařkla z toho, že jsem až moc nekonfliktní a nechci s ní pomlouvat. Spolužák na to jenom sklesle řekl, že už prostě nejsem taková pí-a. Doteď nevím, jestli to brát jako pochvalu nebo urážku, vzhledem k tomu jakým tónem to řekl.
Na druhou stranu tam, ale byla dost velká zábava. Vlastně si nepamatuju, že bych se někdy tak moc smála jako tam.
Vzpomínám jak jsme podpálili nepřítomné spolužačce nějaký čaj a nedokázali ho potom uhasit. Do pet láhve házeli mrtvé mouchy a ty potom i s petkou dali nad oheň. Lisovali plechovky od energy drinků. Lepili Babicovu hlavu na všechny odborné obrazy a potom je opatrně sundávali, abychom nedostali dutku. Kupovali kebab na tři kusy, protože jsme byli socky jak nikdo. Nosili si každý týden v pondělí na praxi to co nám zbylo z neděle a tak měli neustále hody. Šikanovali jsme a byli jsme šikanovaní. Koukali na hokej. Hráli lolko, floor is lava (když to ještě bylo v módě), šipky s šídlem. Házeli po sobě jehly a potom ječeli, když se nějaká trefila. Omylem vyhodili učitelky květináče z nejvyššího patra. Otrávili učitelky kytky okenou. Zachraňovali spolužáka o půlnoci, zatímco jsme měli být v práci. Kradli materiály. Neplatili skoro za nic, co jsme si vzali. Objednávali si pizzu do třídy. Tancovali, zpívali, ječeli, plakali a smáli se.
To všechno se mi po těch třech letech vybaví. Kolektiv který byl sice naprosto nesynchronizovaný a nezávislý na jedincích, ale přesto tak neskutečně skvělý.
Tohle tedy beru jako takové své finální rozloučení s těmito roky a jsem jenom zvědavá co dalšího mi přinese nástavba.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama