Jmenovala se Bezcitnost.

5. června 2018 v 22:04 | Imogen |  Vzpomínkovo.
Za měsíc mi bude osmnáct let, budu plnoletá a tudíž i zcela odpovědná za všechny ty blbosti. Nedá se říct, že bych to nijak více prožívala, vlastně v tom nevidím oproti minulým narozeninám až tak velký rozdíl. Jediné co mě trápí je ta absence těch důležitých vztahových problémků se kterými se všechny ostatní dívky mého věku už potkaly.
Vždy když se s nějakou kolčinou takhle bavím, zjišťuju akorát čím vším si ve vztazích prošla a už z ní cítím nějakou tu dospělost a samostatnost. Vím, že už má tak trochu představu o tom co chce a co ne, že se nespokojí jen tak s někým a chce pro sebe jen to nejlepší.
Ku příkladu už to jak bezproblémově se některé slečny baví s chlapci v mém věku, s neskutečnou ladností proplouvají konverzacemi o nejrůznějších tématech a ani jednou se nezaseknou.
Jde li o mě, uvíznu v nejbližší mělčině.
Má schopnost komunikace s někým opačného pohlaví by se dala přiřadit k mému psovi, když zahlédne kus salámu. Kvůli své nezkušenosti jsem neschopná bavit se s někým a nemyslet si hned že jde o něco víc, stačí mi jediný pohled a už se uvnitř ptám zda-li jde o flirt, či pouhou náhodu. Už si v hlavě osnuju nejrůznější plány - kolik budeme mít dětí? Co když nemá rád děti? Co když mě podvede? Než se stačím probudit ze snění, nejčastěji už jsou všichni zase pryč.
Tolik tedy k mým zkušenostem jednodušeji. A teď na tu trochu komplexnější a nudnější část.
Ačkoliv tu dělám ze sebe chuděru bez sociálních vazeb, taky jsem si prošla nějakou tou základní romantikou. Dá-li se tomu tak říkat.
Vlastně ani nešlo o vztahy, jako spíš kamarádství a v druhém případě i s výhodami. Ano, za život jsem se do takto užšího vztahu dostala jenom s 2 lidmi, což se mi těď když to píšu vlastně zdá jako dost velký číslo. Na druhou stranu znám ostatní osmnáctileté dívky, takže tak.
Můj první chlapec byl můj nejlepší kamarád ze základní školy, respektive z prvního stupně. Vždy byl tak trochu zvláštní a tak jsme si rozuměli. Já měla ráda dinosaury, on mimozemšťany. Později jsme oba dva propadli fantasy a tak se nějak naše světy trochu spojily za pomocí her, knih, časopisů a tak dále, však znáte ta devadesátková přátelství.
Protože jsem k němu měla tak blízko a neumím zkrátka říct ne, souhlasila jsem když se mě asi v sedmé třídě zeptal, jestli s ním nebudu chodit. Bylo to divný, trapný a směšný, ale ve třídě to letělo, tak proč ne.
Na rovinu říkám, že chudák kluk se až v deváté třídě dostal k puse na tvář a to bylo vše, jak se totiž zjistilo, ve vztahu jsem naprosto nemožná, neohrabaná a zbabělá. Už když mě vyprovázel každý den neúnavně domů jsem umírala trapností, natož když se ke mě tak naklonil očekávajíc tu pusu.
Mou chorou mysl nenapadlo nic lepšího než chudáka ignorovat a postupně zcela odhodit a vymazat. Lituju toho jak jsem se k němu chovala, ne že ne. Vím že jsem byla manipulativní kráva co si ničeho nevážila a dokonce jsem se mu i omluvila, když jsem se čirou náhodou zjevila na oslavě jeho osmnáctin, avšak když následné ráno o mě začal roznášet bludy, ihned jsem ho zase ve své mysli odkopla.
Protože možná i zvládnu ničit život tomu jednomu člověku, když o mě roznáší lži a poté se mě na poli snaží překecat k bondage.
10.11.2017
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama