Taková ta školní rána.

25. května 2018 v 17:45 | Imogen |  Vzpomínkovo.
V barvách chladivé světlé modré až šedivé a s lehkými záblesky zářivě žluté, ke které ta již zdevastovaná a tak neohrabaně vydlabaná dýně dokonale pasuje. Svíčka v ní se naposledy nadechuje a postupně dohasíná, končí svou noční hlídku a já se vydávám dolů z kopce k zastávce, zatímco všude kolem se vše probouzí a začíná zpívat a hrát.
Přecházím tu nově opravenou silnici a automaticky klopím zrak k zemi, když se přibližuju k dvojici o pár let mladších chlapců. Už se nezdravíme, ačkoliv jsme se dřív bavili. Kdo ví, proč.
Zastavím opět na stejném místě, téměř uprostřed toho chodníkového ostrůvku, dostatečně daleko od nich, ale zároveň ne moc daleko od předních dveří autobusu, který za chvíli zajisté přijede. Pohled mi padne na šťastného bratránka se kterým si sic nemám co říct, ovšem jde o jedinou osobu co tu jinak znám a tak se ho opět ptám jak se má, ačkoliv vím že tahle konverzace bude trvat maximálně minutu.
Sedám si do zadní poloviny autobusu, ale víc ke středu, zase abych nebyla moc daleko ale ani blízko. Vše musí být správně, pokud si sednu omylem jinam nebo mi někdo zabere obvyklé místo, celý den je ztracen.
Chvíli nespokojeně přehazuju pokažené sluchátko z jednoho ucha do druhého a nakonec celou půlhodinu poslouchám mně už dávno jinak ohrané písničky, pomalu na mě začne dopadat smutek.
V tom se ovšem ze sluchátka ozvou poklidné tóny Santa Monica Dream a vše se zdá být v pořádku. A tak se pomalu nořím zpátky do toho stereotypu, sledujíc přitom tu hru světel co se předemnou odehrává a už nevnímám ten smutek a celkově na tu celou smutnou skutečnost zapomínám. Takhle mi to vyhovuje a úplně nejlepší scénář pro mou osobu je, když se mi poštěstí chytit pár spolužaček před školou pod tím starým stromem, při jejich ranní cigaretě. Vždy je to trochu divné, protože já téhle závistlosti nikdy nepropadla, ovšem jakmile se tam ukážu, je jisté že do školy nepůjdu sama a nebudu vypadat jak moc velký asociál.
Ačkoliv vůbec netuším o čem mluví, nevím co znamenají všechny ty řeči týkající se autoškoly (v autech se vyznám méně jak v cigaretách) a s kluky nikdy nebudu mít tolik zkušeností jako ony.
A tak tam vždycky normálně jenom stojím a vdechuji ten kouř.
Dnes jsem tuhle svou menší rutinu ale vynechala, ačkoliv jsem měla možnost jít se dozvědět jaký hoch to byl včera, šla jsem dál rovně do školy, jako by vůbec neexistovaly. Zkrátka jsem dělala že je nevidím.
Ohromně mě proto potěšilo, když se jedna z nich ozvala a tak překvapeně zvolala, jako bych byla snad nezbytná pro jejich konverzaci. I přesto jsem ale šla dál, protože Chrám matky boží v Paříži je pro mě momentálně důležitější než reálný život a k dočtení mi zbývá jen pár stránek.
10.11.2017
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama