Nenávist až do samotného konce.

Středa v 2:51 | Imogen |  Myšlenkovo.
Nějak si stále neuvědomuji, že už je to skoro půl roku co můj alkoholický, mladý, rozvedený, nešťastný strejda opustil tenhle svět a nechal po sobě jenom jedno psychicky zničené dítě. Čas letí nehorázně rychle, čím jsem starší tím rychleji a čím dál víc okamžiků mi proklouzává prsty, takže je nestíhám ani chytit natož si prohlédnout a užít.
Všechny ty záblesky, tak odlišné, plné radosti a žalu, střídající se a zároveň propojující, připadám si jako bych byla po nějaké těžké noci a nemohla si vybavit kolik sklenek té irské jsem si vlastně dala. Všechno je to strašně zamlžené.
Snažím si vzpomenout na chvíli kdy to všechno začalo, kdy jsem se dozvěděla že pije, že je nešťastný.
Možná mi to řekla mamka, nebo jeho dcera. Mám vůbec právo nazívat ho alkoholikem, když jsem ho nikdy neviděla s flaškou a dělá mi problém u lidí rozpoznat jestli jsou opilí nebo jenom rozladění, či prostě...šťastní?
Neznala jsem ho dostatečně na to, abych o něm mohla mluvit špatně. Abych mohla soudit. Náš vztah skončil už ve chvíli, kdy řekl že mě nemá rád své dceři, co mi to potom vyzradila. To mi bylo kolem třinácti, od té doby jsem s ním pořádně nepromluvila. Jenom pozdravy, nic víc.
Pamatuju jak jsem kvůli němu šla na policii, nechápala jsem pořádně proč - teď už to chápu - ale rozhodla jsem se, že o něm nebudu říkat nic co nemám podložený. Že se nenechám ovlivnit tím špatným vztahem mezi námi, budu lepší jak on. A tak jediné co se ode mě dozvěděli, bylo že je nešťastný. Že má podle mě deprese a tím jak ho všichni - včetně mě - odkopli se noří jenom víc do té propasti.
Byla jsem nejspíš jediná co se ani jednou nevyjádřila k jeho problému s pitím a nemluvila špatně jenom o něm, ale i ostatních.
Kdo ví, kde je chyba. Možná si oni nejsou schopni přiznat, že jeho stav a smrt mají také z části na svých dlaních, nebo jsem já až moc vztahovačná.
Pomalu se připravuju na poslední rozloučení. Neměl pohřeb, prý by tam nikdo nepřišel, protože neměl kamarády. Co na tom, že oni by ale nepřišli. Já bych přišla, dala bych cokoliv za rozloučení, za možnost omluvit se mu. Navíc, každý by měl mít pohřeb.
A ti co se utrápili k smrti a umřeli sami, ti si je zaslouží dvakrát tolik.
Připadám si špatná, za to že ho hájím. Za to že je i sebe kvůli němu obviňuju, házím tu vinu všude kolem. Vím že nebyl dobrý člověk. Ale byl to důvod k tomu všemu? Ke vší té nenávisti? Možná v něm jenom vidím sebe.

,,Určitě budu brečet." ,,Fakt? Kvůli němu? Já se bojím, že právě neuroním ani slzu." ,,Vždyť to byl tvůj bratr."

Když jsem po té době konečně mamce řekla to, co si o tom všem doopravdy myslím. To že díky nám je teď pod drnem, málem mě na místě zabila. Přemýšlím nad tím, jestli je vůbec možné aby někdo někoho tak moc nenáviděl, natož někoho ze své rodiny. Svého sourozence, člověka s kterým byl už od mala.
Možná je to špatně, ale chápu ho. Protože osobně bych rozhodně nezvládla rozvod, nenávist ze strany sourozenců a přítelkyni psychopatku. Už ten rozvod by mě tak složil, že bych si to nejspíš i chtěla hodit a tom jsem opravdu dost proti sebevraždě jako takové.
Vzpomínám na chvíle kdy jsem sama byla opilá a jak šťastná jsem vždy byla, nedivím se mu. Je to krásný bezstarostný pocit a věřím, že kdybych měla o něco víc peněz (a kdyby mi o to něco víc chutnalo), taky bych to už do sebe házela po láhvích, jenom abych se nemusela cítit tak děsně.
A taky přemýšlím nad tím jak by se zachovala moje sestra. Snažila by se mi pomoct? Vykašlala by se na mě? Odhodila?
Mamka říkala, že si za to mohl sám, že měl všechno a i tak si toho nevážil a odkopl všechny okolo. Že to bylo zasloužené, že to byl hajzl, že za něj ty slzy nestojí.
Ale podle mě si to jenom bojí přiznat. Nadává na něj, že si nikdy nepřiznal svůj zlozvyk, přitom sama nikdy nepřijme fakt, že svého malého brášku vlastně nechala utrápit až k smrti.
A vím, že je to ode mě hnusné. Ale stejně jako za to může ona, tak i všichni ostatní, včetně mě. Obvzlášť mě, jelikož jsem si to uvědomovala a i tak jsem se nikdy na nic víc nezmohla.
I tak jsem ho nechala tam samotného, nebyla jsem o nic lepší než on, nikdo z nás nebyl.
Myslení si, že druhý nemůže mít narozdíl od nás problémy a nemůže se trápit, mi totiž zní stejně sobecky jako to všechno co mi o něm napovídali.
Děkuju za možnost ventilace toho všeho, přeji hezký zbytek dne a doufám, že tu pro Vás vždy bude někdo kdo vás podrží.

 

Kéž by přišlo slunce.

15. července 2018 v 10:30 | Imogen |  Z pracovního deníku.

Jak perfetkní téma k mé momentální situaci, aneb...
Konečně mám za sebou zácvik a již normálně pracuji jako pečovatelka. Tyto zácvikové dny byly poměrně náročné, o tom žádná. Obvzlášť včerejšek.
V pátek večer mi přišel email od šéfa s názvem "směny na sobotu a neděly". Málem jsem v tu chvíli upřímně oslepla.
Koukla jsem se tedy na ty směny a ze začátku to brala i docela optimisticky. Můj první plnohodnotný den a nejenom, že jsem začínala až od osmé hodiny, ale dokonce měla od desíti do čtyř pauzu, co víc si přát? Vše zkrátka vypadalo (až na nadpis) skvěle. Nastavila jsem si tedy budík a ráno před osmou vyrazila k první paní - budeme ji říkat třeba paní F.
Paní F je ležící, poměrně nepříjemná (což chápu, taky bych na jejím místě byla), poměrně malá a velice tichá. Mé vyptávání na spánek a to jak se dnes má raději vůbec nereagovala a ať jsem se na ní zubila sebevíc, koutky ji necukly ani trochu, ihned jsem tudíž tohle vzdala a pustila se do snídaně.
Řeknu vám, ta rána jsou docela v pohodě, většinou všem jenom uděláte jídlo, přebalíte, umyjete nebo převléknete, žádné velké cavyky. A v sobotu je to ještě větší pohoda, protože v sobotu se nikdo nemyje, od toho je pondělí. Ovšem najít v těch jejich bytech nůž, máslo nebo cukr, to je boj. Oni sami to tam neznají, protože jediný kdo se v tom přehrabuje jsou jejich děti (pokud nějaké mají) nebo ostatní pečovatelky a tak jste zkrátka odkázani na sebe a jak největší trotlové se tam musíte přehrabovat všude možně. Zkrátka perfektní, miluju prohrabavání cizích bytů, obvzlášť před očima majitele, jo to je pošušňáníčko.
Cukr jsem nenašla, za to jsem na záchodě objevila kýbel s nakládanou šlupkou od banánu.
Další bod zlomu bylo krmení, já prostě nevím ale zdá se mi že ti lidi doslova trpí když přijdu na scénu a musím jim něco začít rvát do pusy. Připadám si přitom vždy tak hrubě a uspěchaně, že se neustále vyptávám jestli je to v pohodě, až jim z toho musí ta hlava explodovat. V případě paní F, ale velice dobře poznám kdy už je toho dost, jelikož její výraz mluví vždy za vše.
Po paní F jsem měla hned další na druhé straně města, takže jsem se během chvilky zpotila a měla zpoždění minimálně patnáct minut. Ovšem bez auta a kola je trochu nemožné končit u jedné osoby ve třicet a ve stejnou dobu začínat u druhé, navíc když jsou tak daleko od sebe.
Paní s velice vzteklým psem jsem v rychlosti nakapala do očí, dvacetkrát se ujistila, že kvůli mě ještě víc neoslepla. Převlékla ji, přebalila, připravila snídaní a poklidila v bytě, až na kapky zkrátka krásně pokecané lehárko.
Říkám vám, já jsem byla vždy poměrně tiché stvoření, takové dost ukecané ale tiché. Neuměla jsem ječet.
Teď bych se mohla měřit s profesionálními moderátory nějakých sportovních utkání, protože to jaký ječák jsem si tu za tu chvíli vytvořila snad ani není možné.
S ještě větším spožděním jsem běžela k poslední paní a z mé velké pauzy náhle byla o čtvrtku menší a pot ze mě tekl proudem, jelikož byla zase co nejdál to šlo. Kvůli jejím potížím s udržením moči to navíc bylo o dost delší než jsem čekala.

Lehce jsem se dotýkala jejího ramene aby věděla, že ji kdyžtak chytím pokud upadne a zatímco se ona pomaloučku sunula dál, začala jsem ji chválit malé psí sošky vystavené na poličce. ,,Mám jich přes sto-padesát!" ,,To jste dobrá, taková sbírka." Poznamenala jsem uznale, jelikož jsem sama u ničeho nikdy tak dlouho nevydržela. ,,Asi vás už štvu, že?" Zeptala se zničeně. ,,Ne, sem budu určitě chodit ráda, jste fajn." ,,Já už to nezvládám, tohle není život." Udělala další nepatrný krok. ,,Už jenom čekám až bude místo v Žluťáku."

Jsem neskutečná cíťa, takže jsem cestu domů prořvala jelikož paní je jinak jedna z nejhodnějších a nejmilejších co jsem dosavad potkala.
Další byl jeden velice zapomnětlivý pán.

,,Pojede semnou, možná tam zůstanu, tak chce být kdyžtak u toho." Řekla paní se slzami na krajíčku, pán kvůli kterýmu chodím skrz paměť mezitím seděl mlčky na pohovce. ,,To chápu. Takže se nejspíš uvidíme až za týden, jedu pryč." ,,Tak to si nejspíš i povídáme naposled." Koukla jsem na ni trošku nechápavě a začala si sama uvědomovat, že se mi do očí hrnou slzy. ,,Nebudu asi moct hýbat jazykem, horší se to."

V tu chvíli mi už tekla jedna slza za druhou a tak jsem ji jenom řekla jak moc ji držím palce a že na oba budu na dovolené myslet jenom v dobrém, aby to dopadlo dobře.

,,To je moje druhá žena, ta první taky umřela na rakovinu." Řekl pán jakmile jeho manželka odešla se připravit. Nevěděl, že tohle mi říkal už před deseti minutami.

A od čtyř poté přišla nekonečná řada běhání mezi paní F a další ležící, která za každou cenu nechtěla spolupracovat ani při přebalování.

Nakláním se k paní a už zkušeně ji do ucha řvu, ,,teď se mi prosím zkuste natočit na levou stranu, potřebuju vám sundat plenu." Místo nějaké akce se ale ozývá jenom hlasité: ,,si semnou dělejte co chcete!" A v tu chvíli paní zavírá oči a všechna komunikace končí. Celá zkoprnělá na ni zírám. To snad nemyslí vážně? Pomyslím si, vždy spolupracuje a teď si najednou postaví hlavu. Na druhou stranu vím, že tu nemá cenu to na ni jakkoliv jinak zkoušet a tak se zapřu o stěnu a začnu ji i s jejími 100 kg zvedat. Nejde to, oči už mám zase oteklé od slz a se svou mizernou silou ji neotočím ani na bok. Natož abych ji při držení ještě přebalila, umyla a namazala. Pustím ji a ihned volám šéfovi, snažíc se znít co nejvíc v pohodě a profesionálně. ,,Nevím co dělat." ,,Jestli vám odmítá s tím pomoct, tak to nedělejte a běžte." ,,Ale ona potřebuje přebalit." ,,Ta co jde po vás to udělá." ,,Ale to v tom bude až do rána." ,,Hele, já o tom vím, tak běžte."

Vysvětlete mi, jak někdo kdo řídí pečovatelskou službu, může být tak děsně bezohledný? Přijel ještě před její dům aby si od e mě vzal klíče a výkazy. A kvůli své lenosti ani nebyl schopný mi ji jít na chvíli natočit, abych ji přebalila a mohla v klidu jít spát.
Když to všechno sečtu a i ty pochyby ze strany mamky, aneb ,,já nevím jestli to vzládneš, víš jaká jsi když někdo zvrací, tam to bude horší". Tak šlo o jeden z nejhorších dní mého života, už ani nepamatuju kdy jsem naposledy uronila tolik slz a když jsem kolem desáté šla od paní F, měla jsem chuť si hlavu rozmlátit o nejbližší sloup, jak od toho řvaní bolela. Později jsem si uvědomila, že už brečím i při přípravě snídaně a to jsem ji dělala správně. Pochybovala jsem o každé své činnosti a stále si představovala jak horší to ještě může být.
Usínala jsem s pocitem, že ti lidi jsou na tom špatně kvůli mě, že jsem se o ně postarala špatně, že jsem je pořádně nepodpořila.
Ale teď? Mám za sebou další tři lidi. A jsem v pohodě, všechno je to v pohodě, už to není tak těžké.
Začátky jsou vždy těžké, nejisté a náročné po fyzické a psychické stránce. O to víc když je den sám o sobě prostě špatný.
A tak doufám, že všichni co teď taky někde začínají se tomuhle stresování co nejvíc vyhnou a všechno to budou zvládat jak nejlépe to jenom jde.
Mějte se hezky a děkuji za pozornost.



Hlavně se usmívat.

12. července 2018 v 13:41 | Imogen |  Z pracovního deníku.

Je to tady, můj první den.
Dnes jsem oficiálně začala svůj zácvik na roli pečovatelky, samozřejmě jde jenom o brigádu, nic víc extra.
Řekněme že domluva s šéfem nebyla zrovna nejlehčí, ale po týdnu mě dnes konečně dali na starost pár děvčatům a tak začala má pouť.
Nutno na začátek poukázat na fakt, že nemám žádné zkušenosti s péčí o staré lidi a celkově jediné o co jsem se kdy starala byla má rybka. (Vydržela rekordní měsíc.)
Byla jsem tudíž naprosto nepolíbená tímto pečovatelským světem a když mi tak vedoucí při jízde k první paní řekla slovo "gramofon", rozhodně mě nenapadlo místo kam chodí konat potřebu ale normální hrací gramofon.