Mlčeti zlato.

5. září 2018 v 0:00 | Imogen |  Vzpomínkovo.
,,V poslední době jsi divná, taková..."
,,-taková větší pí-a."
,,Taková nekonfliktní."

Nebudu nikomu mazat med kolem pusy, nejsem štědrá, laskavá, věrná, milá, roztomilá, vtipná, chytrá ani důvěryhodná.
Když si něco koupím zkrátka to chci jenom pro sebe, dělím se čistě ze slušnosti. Nedržím při lidech, jsem prodejná jako můj pes, tudíž i za kousek dobrého medovníku jsem schopná vrazit kudlu do zad nejlepšímu příteli. Jsem zkrátka intrikářská mr-a, která se snaží ze všeho vytěžit něco pro sebe a tak hraje na všechny strany.
Můj milý úsměv vypadá spíš jako křeč a roztomilá jsem asi jako uzrálá brambora. Mé vtipy jsou ohrané až hanba, známky jako bych přišla ze zvláštní a lžu jako když tiskne.
Proto je poněkud změna, když mi někdo řekne že jsem nekonfliktní, upřímně jsem v tu chvíli nevěděla zda-li se bránit, nebo skákat štěstím, protože...Proboha, však jsem celý ten měsíc držela co nejvíc zobák a stranila se všech dramat, hádek a pomluv právě kvůli tomuto. Aby mě někdo označil za nekonflitního člověka. A teď když se to konečně stalo, znělo to naprosto jinak než jsem si předtím vždy představovala. Dotyčná to řekla s tak nepředstavitelným znechucením, jako by to snad bylo špatně a přitom jsem se ten poslední měsíc právě díky této změně cítila o tolik lépe.
A ačkoliv bych se nejspíš za normálních okolností navrátila zpátky k normálu, doufaje že si mě tak dotyčná opět oblíbí, teď na to nemám chuť. Protože jsem se 12 let snažila dostat mezi smetánku za pomoci pomluv a až před dvěma týdny jsem si konečně uvědomila o čem pravá přátelství jsou.
Jak už vám asi stačilo dojít, hádky jsou v naší třídě poměrně časté na to že jsme ve třeťáku a čím starší jsme, tím absurdnější i spory mezi námi.
Například před těmi 2 týdny. Jedno neoprávněné sáhnutí na vlasy spustilo takovou lavinu nadávek a rozbitých hrnků, že bych tomu ani sama nevěřila a to vše trvalo až do obědové pauzy, kdy jsem ve třídě skončila sama s jednou z aktérek toho obřího boje. Respektive s tou mému srdci bližší. Samozřejmě mi zavolala během toho tichého sezení v jinak prázdné třídě i druhá bojovnice a narozdíl od první se nijak nebála použít ostrý slovník a pomluvy, věděla že jsem s tou první (říkejme ji třeba V) ve třídě a i tak dál mlela jak za nic nemůže a jak neúváženě se V chovala. Na to jsem jenom pokrčila rameny, pronesla že se do toho nehodlám motat, jde o naprostou blbost a náhle se vše během chvíle uklidnilo. V tu chvíli mě napadlo, zda-li jsem to nebyla právě já kdo do té doby vždy tak krmil tyhle spory, možná stejně jako jsem uměla oheň zapalovat, tak i hasit.
Možná v sobě přece jenom mám nějaké hasičské kořeny.
Proč to ale vytahuju? Jde o to jak tímhle jediným gestem se utužilo mé přátelství s V. Mohla jsem před ní jít na chodbu a pomluvit ji tam, ale nestalo se a vše se dalo do pořádku.
Není nutné se stavět na něčí strany, či se někoho přímo zastávat. Někdy prostě stačí naznačit, že druhého budeme brát jako kamaráda ať se stane zkrátka cokoliv a ať už vyhraje kdokoli.
A tak doufám, že i ta druhá (říkejme ji K) si jednou najde cestu k nekonfliktnosti, protože tahle malá změna mi už za tak krátkou dobu přinesla tolik klidu, že to ani vyčíslit nejde.
Ze 2.3.2018
 

Taková ta večerní depresivní chvilka.

1. září 2018 v 20:28 | Imogen |  Myšlenkovo.
Už je to tady zase, ten pocit jako by mi někdo opakovaně vrážel ostří do břicha a to všechno uvnitř se tak uvolňovalo a padalo dolů. Jako bych se měla celá rozpadnout na kusy.
Přemýšlím nad ní a tím jak bych na tom byla, kdybych ji to neřekla, kdybych ji "neopustila". Ničilo by mě to ještě víc?
Nedokážu si představit život s ní, stejně jako bez ní. Připadám si, že moje existence nemá smysl pokud to není někdo na koho se můžu upnout. Někdo koho budu brát jako svůj vzor, někdo další kdo mě zklame, jelikož tak je to vždy.
Vždy si někoho vyhlédnu, sblížím se s ním a následně prozřu, zahlédnu jenom letmo všechny ty chyby a ze strachu uteču. Protože taková jsem, mám strach z nedokonalosti, mám strach z toho že mě bude pomlouvat, smát se mi, že se mě bude dotýkat ačkoliv si to nebudu přát. Že se to vše bude opakovat.
Nechci to už znovu zažít, raději budu navždy sama - to si říkám vždy když mi je fajn, když jsem spokojená.
Potom ale zase přijde tenhle stav, když jsem sama doma a nikdo o mě nestojí, nikdo mi nepíše ani mě nehledá. Najednou si uvědomím jak prázdná a ubíjející ta samota umí být a vše je v háji.
Nikoho nezajímám, neumím nic, jsem tu jenom kvůli rodině, až tu nebudou, odejdu taky. To vím jistě, protože pochybuju že by mě kdykoliv někdo kromě nich mohl potřebovat. Jsou jediný pevný bod v nicotě, prkno v širém oceánu, které mě sice drží naživu ale zároveň stále vystavuje nebezpečí.
Přesně tak bych to popsala. Milují mě a já miluju je, to je jediná věc kterou jsem si jistá a vím že to není láska ryzí, ale ta navyklá. Ne že bychom se milovali, protože si rozumíme, jsme na sebe zvyklí. Odloučení bychom nezvládli.


Maluju a miluju.

29. srpna 2018 v 9:32 | Imogen
Fajn, nad tímhle jsem přemýšlela dost dlouho, ale po jedné noční konverzaci s drahou S jsem usoudila, že pokud se chci
někam doopravdy posunout bude potřeba pro to i něco udělat. Už si zcela nepamatuji co řekla, ale zkrátka našla nějaké mé obrázky na stole a to jak nadšená z nich byla, snad poprvé v životě jsem měla pocit, že to myslí i vážně. Nebylo to jako když někomu ukážete to své dílo a on napíše, či řekne "jo hezký" nebo "to se ti povedlo". Bylo to o tom okamžiku a tom jak byl nenucený, samozřejmě jsem nedala najevo jakou neskutečnou radost mi to udělalo, prostě jsem jenom poděkovala.
Ale i tak se následně spustila debata na tohle téma, což celý ten hezký pocit docela pohřbilo.
Nesnáším totiž mluvení o nějaké mé "práci", zkrátka děkuju za názor, ale víc snad netřeba to rozebírat. Nevím jak se přitom chovat, ani co přesně říkat. Je totiž strašně hezké, když vám někdo něco pochválí, ale obvzlášť u obrázku je potom poměrně obtíž vybrat správnou odpověď.
Pokud totiž řeknete něco ve smyslu "ale né, není to tak dobrý, koukni na tohle"
- ihned vás mají buď za:
sobce, co hrají na city pro dosažení více chvály
nebo pesimisty s nízkým sebevědomím, co se sem tam pořežou v koupelně, přičemž přitom čtou nějakou velice hlubokomyslnou a srdcervoucí poezii, jako každá správná zhrzená umělecká duše. Minimálně tady u nás, neexistuje nic mezi.
No a pokud z Vás vypadne něco ve stylu "jo, taky jsem s tím docela spokojená", jdete automaticky do škatulky "namyšlenec bez špetky skromnosti".

Tohle jsem namalovala. Ukáže fotku obrazu na mobilu. Ty jo, dobrý. Ale za- Já vím, já vím, teď řekneš že to není zas tak dobrý abych ti to znovu pochválila, tohle znám. Tak jsem to nemyslela.
(V tu chvíli mě to docela rozsekalo, ale teď je to spíš smutný.)

Takže tolik ke chvále celkově. Zkrátka je nejlepší jen poděkovat a dál mlčet, alespoň to poděkování potom o to víc vynikn
e. A proto se i nerada bavím o těch svých výtvorech, v případě že totiž začne nějaká větší konverzace, je téměř jasné že nadejde i na můj vlastní názor a v takovou chvíli jsem zkrátka bezradná.
Samozřejmě jsem jako každý jiný "umělec" a tak nejčastěji dost opovthuji vlastní tvorbou, ale nedá se říct že bych na ni nebyla ani trochu hrdá. Ano nelíbí se mi možná můj styl malování, vadí mi jak moc dělám odlesky a že absolutně kašlu na stíny. Na druhou stranu se mi ale líbí jaké pokroky dělám v malování lidí, jakože...Už to fakt vypadá jako člověk a ne jako Pan Brambůrek z Toy Story.
Ve finále z toho vzešlo jenom to, že prý nevyužívám potenciálu a na mém místě by to ona sama už cpala naprosto všude.
Necítím se ale na nějaké ofiko zveřejňování pod opravdovým jménem a tak si říkám, proč nezačít něčím menším. Proč to nehodit na blog? Lidí tu je podstatně méně a nikdo z reálného světa o tomto místě neví, takže mám jistotu, že to prostě zůstane tak trochu...Anonymní?

Takže to tu máte, pěkně na straně, dva poslední výtvory. Není to dokonalé, ale baví mě to a sem tam je prostě fajn při nějakém cizím streamu si něco načmárat.

Kam dál

Reklama