Protože jsem hloupá.

24. října 2018 v 22:03 | Imogen |  Vzpomínkovo.
Nechápu jak je možné, že jsem se přes to stále nepřenesla.
Všichni kolem mě procházejí podobnými situacemi, seznamují se a zase nepřátelí a loučí s nejrůznějšími lidmi. Je to pro ně již poměrně normální věc a někteří si prý již ani nestačí dělat hlavu z nějakého nepodařeného vztahu. Prý by se zbláznili, kdyby jo.
Upřímně to nechápu, jsem hold blbá a teď to nemyslím nijak ze srandy, doopravdy. Možná mám IQ jako normální jedinec, ale věci mi málokdy dojdou hned a zkrátka potřebuju o něco víc času. Nerozpoznám ironii od normální vážné věty a dřív jednám než přemýšlím.
Je to tak půl roku co jsem skončila svůj druhý vztah (tím myslím druhý v mém životě, ne že bych jich měla více najednou). Nedá se říct, že by šlo o něco velice harmonického či pěkného, ale dotyčnou osobu jsem měla ráda, byla jsem na ni téměř závislá, jelikož měla vlastní názory a uměla si dupnout, což já potřebuji. Jsem ten typ člověka, který potřebuje aby nad ním někdo měl kontrolu. Ve slabé chvíli ho zdupal a poslal správným směrem, takového náhradního rodiče. Zkrátka mi to vyhovovalo. Skrz moji již zmíněnou blbost to ale skončilo a teď, i když je to už půl roku stačí i úplná maličkost a celá moje existence je rázem v háji.
Stačí jakákoliv písnička od Mother, Mother. Kteří jsou tak neskutečně skvělí, že i přes to jak moc mi ji připomínají, stále je musím poslouchat. Nebo jeden jediný vybraný soundtrack k naší oblíbené hře.
Jméno jedné slavné osobnosti, nebo datum jejího zasnoubení s další slavnou osobou.
Stačí mi pohled na nějaké internetové stránky, nebo jenom slovo. Slangový výraz dříve slyšený z jiných úst mi během chvíle dokáže do očí vehnat slzy, jelikož si rázem uvědomím jak ztracená bez ní jsem a jak málo se sama v sobě vyznám.
Jelikož vím, že to nebyl dobrý vztah, že jsem se kvůli ní cítila špatně, ale i přesto se mi po ní stýská a nedokážu si to i po takové době dál představit.
 

Mlčeti zlato.

5. září 2018 v 0:00 | Imogen |  Vzpomínkovo.
,,V poslední době jsi divná, taková..."
,,-taková větší pí-a."
,,Taková nekonfliktní."

Nebudu nikomu mazat med kolem pusy, nejsem štědrá, laskavá, věrná, milá, roztomilá, vtipná, chytrá ani důvěryhodná.
Když si něco koupím zkrátka to chci jenom pro sebe, dělím se čistě ze slušnosti. Nedržím při lidech, jsem prodejná jako můj pes, tudíž i za kousek dobrého medovníku jsem schopná vrazit kudlu do zad nejlepšímu příteli. Jsem zkrátka intrikářská mr-a, která se snaží ze všeho vytěžit něco pro sebe a tak hraje na všechny strany.
Můj milý úsměv vypadá spíš jako křeč a roztomilá jsem asi jako uzrálá brambora. Mé vtipy jsou ohrané až hanba, známky jako bych přišla ze zvláštní a lžu jako když tiskne.
Proto je poněkud změna, když mi někdo řekne že jsem nekonfliktní, upřímně jsem v tu chvíli nevěděla zda-li se bránit, nebo skákat štěstím, protože...Proboha, však jsem celý ten měsíc držela co nejvíc zobák a stranila se všech dramat, hádek a pomluv právě kvůli tomuto. Aby mě někdo označil za nekonflitního člověka. A teď když se to konečně stalo, znělo to naprosto jinak než jsem si předtím vždy představovala. Dotyčná to řekla s tak nepředstavitelným znechucením, jako by to snad bylo špatně a přitom jsem se ten poslední měsíc právě díky této změně cítila o tolik lépe.
A ačkoliv bych se nejspíš za normálních okolností navrátila zpátky k normálu, doufaje že si mě tak dotyčná opět oblíbí, teď na to nemám chuť. Protože jsem se 12 let snažila dostat mezi smetánku za pomoci pomluv a až před dvěma týdny jsem si konečně uvědomila o čem pravá přátelství jsou.
Jak už vám asi stačilo dojít, hádky jsou v naší třídě poměrně časté na to že jsme ve třeťáku a čím starší jsme, tím absurdnější i spory mezi námi.
Například před těmi 2 týdny. Jedno neoprávněné sáhnutí na vlasy spustilo takovou lavinu nadávek a rozbitých hrnků, že bych tomu ani sama nevěřila a to vše trvalo až do obědové pauzy, kdy jsem ve třídě skončila sama s jednou z aktérek toho obřího boje. Respektive s tou mému srdci bližší. Samozřejmě mi zavolala během toho tichého sezení v jinak prázdné třídě i druhá bojovnice a narozdíl od první se nijak nebála použít ostrý slovník a pomluvy, věděla že jsem s tou první (říkejme ji třeba V) ve třídě a i tak dál mlela jak za nic nemůže a jak neúváženě se V chovala. Na to jsem jenom pokrčila rameny, pronesla že se do toho nehodlám motat, jde o naprostou blbost a náhle se vše během chvíle uklidnilo. V tu chvíli mě napadlo, zda-li jsem to nebyla právě já kdo do té doby vždy tak krmil tyhle spory, možná stejně jako jsem uměla oheň zapalovat, tak i hasit.
Možná v sobě přece jenom mám nějaké hasičské kořeny.
Proč to ale vytahuju? Jde o to jak tímhle jediným gestem se utužilo mé přátelství s V. Mohla jsem před ní jít na chodbu a pomluvit ji tam, ale nestalo se a vše se dalo do pořádku.
Není nutné se stavět na něčí strany, či se někoho přímo zastávat. Někdy prostě stačí naznačit, že druhého budeme brát jako kamaráda ať se stane zkrátka cokoliv a ať už vyhraje kdokoli.
A tak doufám, že i ta druhá (říkejme ji K) si jednou najde cestu k nekonfliktnosti, protože tahle malá změna mi už za tak krátkou dobu přinesla tolik klidu, že to ani vyčíslit nejde.
Ze 2.3.2018

Taková ta večerní depresivní chvilka.

1. září 2018 v 20:28 | Imogen |  Myšlenkovo.
Už je to tady zase, ten pocit jako by mi někdo opakovaně vrážel ostří do břicha a to všechno uvnitř se tak uvolňovalo a padalo dolů. Jako bych se měla celá rozpadnout na kusy.
Přemýšlím nad ní a tím jak bych na tom byla, kdybych ji to neřekla, kdybych ji "neopustila". Ničilo by mě to ještě víc?
Nedokážu si představit život s ní, stejně jako bez ní. Připadám si, že moje existence nemá smysl pokud to není někdo na koho se můžu upnout. Někdo koho budu brát jako svůj vzor, někdo další kdo mě zklame, jelikož tak je to vždy.
Vždy si někoho vyhlédnu, sblížím se s ním a následně prozřu, zahlédnu jenom letmo všechny ty chyby a ze strachu uteču. Protože taková jsem, mám strach z nedokonalosti, mám strach z toho že mě bude pomlouvat, smát se mi, že se mě bude dotýkat ačkoliv si to nebudu přát. Že se to vše bude opakovat.
Nechci to už znovu zažít, raději budu navždy sama - to si říkám vždy když mi je fajn, když jsem spokojená.
Potom ale zase přijde tenhle stav, když jsem sama doma a nikdo o mě nestojí, nikdo mi nepíše ani mě nehledá. Najednou si uvědomím jak prázdná a ubíjející ta samota umí být a vše je v háji.
Nikoho nezajímám, neumím nic, jsem tu jenom kvůli rodině, až tu nebudou, odejdu taky. To vím jistě, protože pochybuju že by mě kdykoliv někdo kromě nich mohl potřebovat. Jsou jediný pevný bod v nicotě, prkno v širém oceánu, které mě sice drží naživu ale zároveň stále vystavuje nebezpečí.
Přesně tak bych to popsala. Milují mě a já miluju je, to je jediná věc kterou jsem si jistá a vím že to není láska ryzí, ale ta navyklá. Ne že bychom se milovali, protože si rozumíme, jsme na sebe zvyklí. Odloučení bychom nezvládli.


Kam dál

Reklama